Vancouver
Když jsem dostal víza, nebylo na co čekat, hned jsem vyrazil. Dal jsem si měsíc úplné volno, poznal trochu tamní svět, objevoval restaurace z pozice hosta. Našel jsem si během toho pár zajímavých podniků, vytiskl si životopis
a jen tak, s papírem v ruce, je obešel.
První flek jsem dostal v obrovské sea food restauraci s pěti sty večeřemi denně, ale zkušenost s rozbalováním mražené zeleniny mi nepřipadalo jako to, co bych si z Kanady rád odvezl. Proto jsem přešel do druhé nejlepší restauraci ve Vancouveru, L’Abattoir. To byla jiná úroveň drilu… Po čase, kdy jsem ve zdejší mladé kultuře a gastronomii ovlivněné Evropou neviděl nadále nic obohacujícího, nastal čas pro další posun.
Dublin
S partnerkou jsme se rozhodli, že naší příští stanicí bude Irsko. Sešli jsme se
v Dublinu a zabydleli se tu. Z pohledu gastronomie to tu bylo skvělé. Začal jsem v michelinské restauraci One Pico. Když jsem pak chtěl po osmi měsících skončit a s časovým předstihem to oznámil, učinili úctyhodný krok – dali mi výpověď hned druhý den, abych nepracoval nespokojený.
Denně jsem pak jezdil kolem nově otevřené restaurace Mr. Fox, která mě zvenku zvláštně přitahovala svou skrytou polohou a tajemnou tváří. Nakonec jsem právě tady načerpal dalších osm měsíců zkušenosti. Upřímně se do mě otiskl místní přístup – žasnul jsem, v jaké lidskosti a vzájemnosti funguje místní gastro scéna. Ty pomůžeš mně, já pomůžu tobě.
V tu dobu se ve mně začala ozývat touha začít něco dělat pro českou gastronomii.
Ozvěny domoviny
Další mise byla naprosto jasná. Vrátit se a sdílet, co jsem si uvědomil
v zahraničí.
První příležitost po příjezdu mi bohužel připomněla, jak bezcitný a stažený přístup tu k sobě často máme a jak se tím omezujeme. Proto je u nás důležité si dobře vybrat, kde je vhodná půda pro podnikání odvážných kroků a život
v otevřeném, lidském a důvěryhodném prostředí. A přesně takhle se mi opět vyjevila má srdeční záležitost.
Moje zlatá Šupina
Vrátit se na Šupinu a dát to tam do kupy mi v tu chvíli připadalo nejsmysluplnější – stal jsem se tu tedy opět šéfkuchařem. Tři roky od své poslední návštěvy jsem nyní viděl, co jsme mohli dělat jinak a lépe. Postupně jsem tedy začal aplikovat, co jsem se mezitím naučil v zahraničí.
Brzy poté však majitelé oznámili prodej restaurace. Protože já byl jasně vyhraněný a myslel jsem hodně dopředu, zůstat jsem nemohl – je to se mnou někdy zkrátka těžké. Opět jsem tedy opustil loď. Mimochodem, majitelé (bratři z mého příběhu) si restauraci nakonec nechali – moje cesta ale měla jít ještě trochu jinudy.
Nabralo to nečekaný směr
Po krátké dovolené v Brazílii, kde jsem si trochu odpočinul, mi z čista jasna dorazila nabídka práce v Mlýně vodníka Slámy s tehdy nadčasovým konceptem vlastních zahrad, okolní farmářské produkce a perfektním zázemím. Sebral jsem se a vyjel do Ostravy. Jenže pojetí onoho konceptu nakonec nekorespondovalo s mou představou. A tak doba, po které jsem si říkal, že se už zase potřebuji posunout dál, se nelítostně zkrátila…
Ani nevím, jak se to stalo, ale náhle jsme si s mým tehdejším společníkem řekli, že rozjedeme vlastní podnik. Samotného mě to rozhodnutí překvapilo.
Když jsem totiž předtím viděl zblízka zrod několika restaurací, řekl jsem si, že já si vlastní restauraci otevírat nebudu. Nikdy. – A najednou to bylo tady. Během těch pár let ve mně totiž skrytě rostlo uvědomění, že si ty věci zkrátka musím dělat sám. Tehdy se začal psát příběh Vallmo restaurant.
Musím říct, že když se na to zpětně a s velikou vděčností dívám, nezáleží tolik na tom, kde jsem pracoval, ale co všechno jsem na své dosavadní cestě mohl zažít. Vždy jsem šelkupředu a všechny ty zkušenosti mě doformovaly až sem.
Napsat komentář